Říjen 2015

Paní jezera

19. října 2015 v 21:50 | E. |  Poezie(?)
Šouravé kroky mě k jezeru vedou,
co svírá ho nadvláda ledové krásky.
Z obzoru vyhřezlé sněhové vrásky,
co zdobí mladou krajiny tvář bledou.

Lenivá chůze na něze nabývá,
když vstupuji z břehu, co v létě omývá
průzračná voda, na leštěné zrcadlo.
Znuděné zasnění pomalu opadlo.

Tak nakračuji pomalu,
noha nohu mine,
a od úst se mi line
oblak zájmů v závanu.

Uprostřed zrcadla pro anděly zmrzlého,
ustávám v chůzi bez zjevných důvodů.
Nasávám jehliček ze vzduchu chladného
a hutné vůně, co bouři k úvodu
slouží.

V kolenou poklesám - sněhová vločka…
Hlava i brada se naklání hravě.
Mé dlaně bělobné se nemohou dočkat
a závěj shrnují bezmála dravě.

A hravý úsměv mě rychle opouští,
jak přešlý tím krutým a šerým mrazem.
Koutek kles a strach své kořeny zapouští.
I krajina magie pozbývá rázem.

Pod hladinou mrtvola, postava bledá.
Vlasy má uhelné a ústa šedá.
Po okraj šílenství oči vytřeštěné,
tak nádherné v údivu. Safíry leštěné.

Z očí do očí pár předlouhých vteřin
hledíme nehnutě a v nejhlubším šoku.
Jedna se dožije snad dalšího roku,
druhá však nevstane ze záhrobních peřin.

Když moje zraky se z potřeby pohnuly,
umrlec podemnou pohnul se též.
Víčka se přivřela, ramena prohnuly.
Klamou mě zraky? Není to lež?

Smích plný sarkasmu plání se rozléhá,
mé tělo do sněhu na led se hroutí.
A reakce Echo zpět ke mně doléhá.
Zvonivě hedvábně, měkce se kroutí.

Vždyť jen hra barev a lomu světla
zmátla mě, šálila okamžik zvláštní.
Ty tmavé vlasy, ta pokožka světlá!
Ty chladné zraky zbavené vášní!

To já jsem ten umrlec, ta postava smutná.
To můj odraz na chvíli mě hluboce ranil.
Hle, smích a zděšení - směsice hutná.
Teď otázka zní, zda by se stranil…

...i mistr hrobař, pohledu mého.