Člověk prý umírá nadvakrát...

27. dubna 2015 v 12:05 | E. |  Šílenec
Má skloněnou hlavu. Zastřený pohled. Zadumaná. Zamyšlená. Dívka s příliš velikýma rukama, které krášlí jen okousané nehty, záděry na každém z prstů. Tahá se nervózně za klouby a naslouchá nepřítomně nechutným zvukům, které její činnost vyvolává. Po chvíli přestane. Založí si zarputile a odhodlaně ruce na hrudi, jako by se chtěla zlozvyku zbavit. Za chvíli bezmyšlenkovitě zvedá ruku k ústům a kouše si již tak krátké nehty. Kůži okolo nich. Další z nepěkných zlozvyků.


Noha uvězněna ve vysoké kožené botě se zvedá, ale ne dostatečně. Dívka zakopává. Končí na zemi. Pád a ostrá bolest v dlaních ji probouzejí. Vytrhávají ze stavu zahloubanosti, ponořenosti. Zajíkavě se nadechuje. Jako osoba, která se po dlouhé době dostane ze zatuchlých prostor na čerstvý vzduch, překvapena, jak sladce může chutnat vítr.
Lapá po dechu asi se stejnou intenzitou, jako kdysi lapaly ženy obviněné z čarodějnictví. Ženy, kterým zlé pomluvy dech vyrazily z hrudi. Ženy, které podstupovaly mučení vodou, svazovány ke kolům.

Když si dívka s krátkými vlasy a příliš velkýma rukama do sytosti naplní plíce, rozhlíží se. Snaží se zjistit, kde samu sebe nalezla, kde se to zastihla. Kam ji to její neuvážené kráčeje zavedly. Jako první jí padá pohled na omšelý, mechem a časem poznamenaný kus kamene. Kdysi snad opracovaný. Kus Země se nachází jen pár centimetrů od jejího obličeje a téměř se ztrácí pod výběžky rozšafných, bohatě (vy)živených rostlin. Zmateně mrká a trochu se oddaluje. Rychlý pohled doprava, doleva jí odhaluje řady a řady podobných, podobně zanedbaných kamenných útvarů. Vykřivené a neobstarávané působí jako rozeklané zuby šakala. Ve svém klidu nepochopitelně znervózňující.
Dívka netuší, proč ji napadl zrovna šakal.

Dívka se dívá pod sebe. Tráva, větve, nějaké trní a další kameny - iniciátory bolesti. Oblázky se mísí se zbytky štěrku. Pár oblázků dívka bere do dlaní. Tušení a instinkt. Vrací je na původní místo. Na vrcholek...náhrobku. Cestou nazpět se ruka zastavuje u šlahounu maliníku a z prastarého kamene jej odhrnuje. Až v perverzním gestu se odhalují těžko rozeznatelné číslice a něco, co kdysi mohlo být snad žehnajícími dlaněmi. Vše smazáno a ohlazeno nebeskými slzami. Bledé, příliš veliké ruce hladí drolící se kus nerostu. Lezavý chlad ze země i náhrobku jí proniká přes zápěstí k loktům a do ramen. Dívka vstává, na prstech maje ještě hrubost a mrtvolný chlad.

Neobtěžuje se s oprašováním nepořádku z kalhot. Znovu se rozhlíží. Přemýšlí, přemítá. Popraskané rty šeptají. Neslyšně. Otáčí se a sleduje okolí. Čím dál více zděšena. Šokována. Neúctou. Devastací. Okolí vypadá jako po konci světa. Zničené, zničené, zničené…Opět lape po dechu, který jí byl vyražen.

Totální katastrofa, úpadek a rozklad obklopují dívku s příliš velikýma rukama. Rukama, které zkameněly úžasem (čekaje na vlastní lišej(ník) a šlahouny). Nevěřícný šepot rozkousaných rtů, který doteď neustal, lze konečně rozluštit.

Kamenné ruce se drolí na prach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 28. dubna 2015 v 10:33 | Reagovat

Ohromila si mě milá veršotepá. Moc krásně napsané.

A co když člověk umírá pokaždé, když usne? Není spánek takový trénink na smrt?

2 Egoped Egoped | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 11:25 | Reagovat

Nejmenovala se ta dívka s velikýma rukama Paula Schultzová?

3 Adeleide Adeleide | 7. května 2015 v 22:24 | Reagovat

Velké ruce jsou nejlepší, buď na ně pyšná!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama