23. března 2015

19. dubna 2015 v 22:54 | E. |  Poezie(?)
Na plátně nebeském, na plátně dne
maluje rozšafně inkoustem noci,
namísto slunce na nebi žhne
a ohnivý měsíc má den ve své moci.

Do očí paprsek bodá mi znovu,
prošívá iris skrze na skrz.
Naráží na nažloutlou bělobu krovu
a tupě tupý dobývá tvrz.

Narudlá temnota zatemní mysl,
když vyšívá nití svou neurony mozku
a tvoří tak výjevy co pražádný smysl
nedávají. Na zasněnou lidskou trosku
hledíš.

Na strnulou sochu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 10:49 | Reagovat

I sochy duši mají, a srdce, které však netluče, neb sochu nikdo nepolíbí, ani se s ní nepomazlí. A přesto jsou přesným zrcadlem do nitra mistra sochaře, co bijící srdce má, když kouká se do úplňku a slzy roní nad tou blahodárnou krásou, vetkanou do polibků, které luna vysílá po svých chladivých paprscích.

2 Elis Elis | Web | 21. dubna 2015 v 13:44 | Reagovat

Moc hezké líbí, se mně jak vnímáš svět...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama