Duben 2015

Člověk prý umírá nadvakrát...

27. dubna 2015 v 12:05 | E. |  Šílenec
Má skloněnou hlavu. Zastřený pohled. Zadumaná. Zamyšlená. Dívka s příliš velikýma rukama, které krášlí jen okousané nehty, záděry na každém z prstů. Tahá se nervózně za klouby a naslouchá nepřítomně nechutným zvukům, které její činnost vyvolává. Po chvíli přestane. Založí si zarputile a odhodlaně ruce na hrudi, jako by se chtěla zlozvyku zbavit. Za chvíli bezmyšlenkovitě zvedá ruku k ústům a kouše si již tak krátké nehty. Kůži okolo nich. Další z nepěkných zlozvyků.

Pouhá obětina (?)

23. dubna 2015 v 0:15 | E. |  Poezie(?)
Když mžourající květy noci
hvězdy
klesly usadily se
v rámech oken
když je (noční) můry vpředly
do vybrané mlhy
ovečka započala pouť

V mlze šedá
nachová ve tmě

Vlna na bocích
se zkroutila vlhkostí
do drobných snubních prstýnků

"Mlha je přikrývkou
pro uplakané víly,
by svět nespatřil
hloubku všech neštěstí
a křivd."

Ovečka přikyvuje šepotu
jako tupý osel (člověk)
a chůzí trhá vlákna
slepě němá vírou
"Dobytek."
stříhá ušima

Hledá tklivé entity
v touze pomáhat
a když nenalézá
sní o jejich tvářích
netuše že jednou z nich
se stala

Na snubních prstenech
se objevují drahokamy
"Nikdy jej nenavlékneš."

23. března 2015

19. dubna 2015 v 22:54 | E. |  Poezie(?)
Na plátně nebeském, na plátně dne
maluje rozšafně inkoustem noci,
namísto slunce na nebi žhne
a ohnivý měsíc má den ve své moci.

Do očí paprsek bodá mi znovu,
prošívá iris skrze na skrz.
Naráží na nažloutlou bělobu krovu
a tupě tupý dobývá tvrz.

Narudlá temnota zatemní mysl,
když vyšívá nití svou neurony mozku
a tvoří tak výjevy co pražádný smysl
nedávají. Na zasněnou lidskou trosku
hledíš.

Na strnulou sochu.

O opicích

18. dubna 2015 v 18:51 | E. |  Poezie(?)
Křídla v bělosti holubí
třepotavě nerozumějící
se v hořké bezmoci chvějí

otázka "Proč?" rezonuje oblaky
hrom jejím podobenstvím
hrom její ozvěnou
berou jméno Boží nadarmo

zklamání i pochyby o zásluhách
dech - bílé chmýří
to vše v šedý popel hořkne

dlaně průsvitně chladnými
se každým okamžikem stávají
když křídla sivá se loučí s holuby
a již nejsou si synonymy

v moci noci
od úst k ústům
přes růžové rty třešní a jejich květů
sychravým šepotem prší

déšť nepochopení
nepochopitelné kropí
v pokusu o nápravu

to andělé pláčou
chystaje očistce pro zvěř

Z krabice

16. dubna 2015 v 22:58 | E. |  Poezie(?)
Kamínek z fotonů na místo atomů
hýřící, snící v poháru dně.
S ochotou opilců vstávajících od stolů
po sedmém džbáně, na sklonku dne
doutná.

Zháší se rty a chtivým dechem,
lačnými pohledy a pocitů proudem.
Hltavě, sípavě, s nezdravým spěchem
se zalyká vzlykavě před posledním soudem
i Ježíš sám.

Ve snaze udusit nehmotné světlo.
Perličky vzduchu prchají sklem.

Tupec ze zlata

13. dubna 2015 v 21:20 | E. |  Poezie(?)
S mocí sobec a moc je málo
víc nestačí a (bez)mocné zoufalství
štěkavým smíchem se po(u)smívá

sdělit ti mohli dříve že
nejlevnějších pokladů
co nejhojněji světem proplétá
se
nedostane srdci očím tvářím
ni hrudi
co souchotiny labužnicky vysály
když degustujíce krev se za ušima
oblizovaly

tak nejlepší z nejlepších kterým
naše měřítka dávno nestačí
pláčou

bezmocí či hořkým pobavením
ve slastné vzpomínce na uši oslovy

bez většiny hlavy
špetky rozumu ale
s olivovou kůží

"Trápí tě snad nevolnost?"

12. dubna 2015 v 23:04 | E. |  Poezie(?)
Chladná ruka Děvky
ti sevřela hrdlo
a na tvých střevech hraje
sonátu ódu na bolest

Svým nemocným tělem
kterého každý už se zmocnil
se o tebe otírá
ve zvrhlém chtíči
a v kýčovitém úsměvu
oděna

Ze špinavého dechu
ti pot vaří a z krku tlačí se
za víčka za zuby
a dál

Pak jazykem
co zástup vředů
ze zlých slov a činů večera
zavlažil špinavou krví
si hraje s kůží tvého krku
a slané slzy jejich pórů
do syta ochutnává

Nakonec ti vtiskne polibek
na ústa
jak blín je hořký
a stejně tak i zapáchá

A tvé vzdouvající se nitro
v ohnivých křečích
už neodolá
vyvrhujíc Zemi
svou kyselou zpověď

Svěřuješ jejím šerým rtům
a chladné Zemi
to co tě tíží
a čemu se jednoduše
nemáš šanci vyhnout

74° a zvedni hlavu.

12. dubna 2015 v 17:23 | E. |  Z deníku (p)savce
Všechno je o úhlu pohledu. Všechno je relativní. Einstein byl docela týpek, že?

Když se na to tak podíváme, člověk je vlastně rád, když smí zapadnout do uklidňujících stereotypů a rituálů. Rád snídá to stejné/podobné, a pokud možno, ve stejnou hodinu. Do práce/školy/jakéhokoliv jiného ústavu vyráží rád vždy v tu samou hodinu. (Nehleďme na to, že to má ve smlouvě s nadřízeným/rodiči (synonymum?..).) Z práce/školy/ústavu pak s úprkem uniká taktéž v tu samou hodinu/minutu (pozdravena budiž veřejná městská!), přičemž tento přesun již většinou nebývá podmíněn výkřiky svědomí ("Musíš! Musíš!"), ale chtění a až tělesné potřeby či pudu sebezáchovy a nutnosti zachování zbylého duševního zdraví pro hypotetické potomstvo. Ale nemáme tu jen zaměstnání a jiné nepochopitelné povinnosti. Třeba potřeba jít si zaběhat/do posilovny, popřípadě na pivo nebo do Mekáče, to už záleží na preferencích dané osoby, že ano. Ale někteří si seřizují podle hodinek či kalendáře i koitus či potřebu vylučování! A tady, přátelé, končí veškerá legrace! Tohle začíná zavánět nudou, šedí a smogem. Fuj.

Zrozeny rty

10. dubna 2015 v 6:24 | E. |  Poezie(?)
Průsvitné víly opile neviditelné
v křečích tance a
šedých šerých závojích
tak svůdných
svůdně škrtících
hedvábně usmrcujících
horce hořce nedostupných
prostupných

Tančí na hladinách
bez možnosti úniku utonutím
se rozplývají
pak mizí rozplynulé
nepolapitelně nepolapené

Pouhá modravá hořkost plédů
zůstává teď zchladlá
dotěrná se do vlasů vsakuje
a vplétá

Vanilka

9. dubna 2015 v 22:55 | E. |  Z deníku (p)savce
Dohořívá mi svíce. Asi bych si měla pořídit novou.


Že prý změna je život....
...změny, změny. Pro ty se nejspíš člověk obecný (šílený, (p)savý, a třeba i myš a ne člověk...) musí rozhodnout. A to nejlépe pevně, že? Tak dobře. Tak já se tedy rozhoduji (pevně!):