Limity

29. dubna 2020 v 9:09 | E.
Pod okny řev
a cinkání
zubů dopadajících
a dlažbu

Vejdeš, celý udýchaný
a než si stihneš sundat kabát

V každém rohu jeden.
Přesně jeden nespočet.
Nedotýkají se Tě.
Tančí v Tobě.

A trhají Tě
na tisíckrát čtyři nezpočty kousků.

Tajně, nepozorovaně, hluboko
listuješ svým podvědomím
a připadáš si jako:
shnilá sicule
vymačkaný pomeranový džus rozlitý po zemi
trojný integrál

Nejsou spokojení
ani když se z Tebe stane
tenhle podivně rozbitý kaleidoskop
a pláčeš.

Pískají Ti v uších.

A ty se
limitně blížíš nule
ve jmenovateli
 

Kaňka

28. dubna 2020 v 15:08 | E. |  Poezie(?)
Vzala jsem štětec do ruky
a chtěla si namalovat

Vzala jsem štětec do ruky
a brzy jsem zjistila,
že malovat neumím.

Vzala jsem štětec do ruky

...a zase jej odložila.

Na sklonku

15. května 2018 v 17:07 | E. |  Poezie(?)
Večer ze dne
ukrajuje světlo.
Obloha se červená
- obnažená po obzor -
a plná rozpaků
svým ruměncem
zalévá všechno kolem.

Zavírá před světem oči
a stíny se derou z podchodů
a ze všech temných děr,
když už není,
kdo by se za ně styděl.
Za jejich ošklivost.
Za jejich krásu.


Obzor rudne rozpaky
nad množstvím jejich jmen
a množstvím našich tváří.
 


Stejně stejný od narození k smrti

15. května 2018 v 17:04 | E. |  Poezie(?)
Zatnutá pěst v ústech.
Cítím krev?

Udusím se vzlykem,
že utopit se nemůžu
na čajové lžičce slz.

Oběsím se.
Na svém vlastním nádechu.
Na laně z květin,
které jsi mi dal.
Na kočičím ocase
z rezavého hedvábí.
Nebo na záložce
ze sbírky básní,
kterou jsi nevydal.

Je to přeci jedno.
Je jedno,
jaký konec přijde.
Bude stejně stejný
jako všechny ostatní.
Bude stejně stejný,
jako konec náš.

Po lýtka v oblacích

6. ledna 2018 v 21:09 | E. |  Poezie(?)
Udělám krok do nebe
a vystavím své dlaně slunci
Udělám krok do Tebe
a ocitám se na hraně
všech hran

Udělám krok do nebe
a mraky žmoulám mezi prsty
Udělám krok do Tebe
a plné hrsti mám
Tvých vlasů

Udělám krok do nebe
a sleduji stopy, co nechávají v oblacích
mé bosé nohy
Udělám krok do Tebe
a pohladím úsměv, co se krčí
v koutcích Tvých rtů

Udělám krok do nebe
a hledám anděla
- toho mého
Udělám krok do Tebe
a na tváři mě šimrá

Neschopný vandal

2. února 2017 v 17:50 | E. |  Poezie(?)
Jiskřičky světla se válely po zemi
a každý po nich šlapal
Sbírala jsem je do dlaní,
házela je po zdech
a do spících oken.

Nehřály. Jen pálily.
A tak mi zmrzlo srdce na kámen
a ruce na kost.

Pak dopadaly
- potichu -
a nikdo je neslyšel.
Ozvěna mě utišila.

Střepy ve vaně

12. prosince 2016 v 19:12 | E. |  Poezie(?)
Malinké opičce nezmizí úsměv
když jí hlavu rozpůlíš
poděkuje, "Tu máš odměnu,
tvé tři hodiny štěstí,
vrahu!"

Pak přijde dotek, co si schováš za ucho
pod vlasy, do kapes a pod víčka
za nehty a pod kůži
jako třísku
a nosíš jej všude s sebou

Nedá ti pokoj, nedá ti spát
ten dotek tě šimrá na duši
zastavuje srdce

Jako první polibek

Kam dál