Neschopný vandal

2. února 2017 v 17:50 | E. |  Poezie(?)
Jiskřičky světla se válely po zemi
a každý po nich šlapal
Sbírala jsem je do dlaní,
házela je po zdech
a do spících oken.

Nehřály. Jen pálily.
A tak mi zmrzlo srdce na kámen
a ruce na kost.

Pak dopadaly
- potichu -
a nikdo je neslyšel.
Ozvěna mě utišila.
 

Střepy ve vaně

12. prosince 2016 v 19:12 | E. |  Poezie(?)
Malinké opičce nezmizí úsměv
když jí hlavu rozpůlíš
poděkuje, "Tu máš odměnu,
tvé tři hodiny štěstí,
vrahu!"

Pak přijde dotek, co si schováš za ucho
pod vlasy, do kapes a pod víčka
za nehty a pod kůži
jako třísku
a nosíš jej všude s sebou

Nedá ti pokoj, nedá ti spát
ten dotek tě šimrá na duši
zastavuje srdce

Jako první polibek

Děs, to je...

13. září 2016 v 21:48 | E. |  Poezie(?)

...to je zvuk, co tahá za vlasy,
rve krutě nehty z prstů.
Zvuk, když slavík oněmí.

Děs je...ticho, co čpí z kůže,
páchne z prázdných úst.
Ticho, když děti dospějí.

Děs, to je...
...děs, to je samota v ráji.
 


Bordel v rukách

20. března 2016 v 20:07 | E. |  Poezie(?)
Kapesního vrabčáka
rozložíš na dlaních
- hromádku z popela,
z peříček na hraní.
Špinavé chmýří
a pár slov, co prohodíš...

....křivě se usměješ
a vrabčáka zahodíš.

Prasátka. Moc prasátek

13. ledna 2016 v 20:10 | E. |  Z deníku (p)savce
"Kde strávím Silvestr...? Kde strávím Silvestr?!!" dunělo mi lebkou osmadvacátého prosince, když jsem byla dotázána mou drahou máti. A Veršotepec bezradně skládal hlavu do dlaní.

K onomu dvacátému osmému dni měsíce dvanáctého jsem totiž už měla odkrouceno svých osmnáct let a rada starších se jednotně usnesla, že bych teda Silvestra mohla oslavit i mimo kruh rodinný. Ovšem, byla jsem tímto velkorysým gestem postavena před neuvěřitelné dilema - Kam se, proboha, vrtnu?!

Ne, že bych neměla z čeho vybírat - Veršotepá je na všech večírcích velice žádaná. Zejména pro výjimečnou schopnost vylít jakýkoli nápoj z libovolné nádoby na kterémkoli místě. Žádosti se tedy jen hrnuly, ale já, vedena moudrým hlasem ve své hlavě, který mi svědomitě připomínal, že jsem vlastně nespolečenský antropofob a nemám ráda lidi a vlastně ani Silvestr, jsem všechny pečlivě odmítala. Ovšem, díky četným dotazům, kterými mě okolí hojně častovalo, jsem nakonec podlehla tlaku a potřebě se socializovat a souhlasila, že se zúčastním novoroční oslavy na chatě své spolužačky, která se o akci vyjádřila jako o "poklidném posezení s přáteli…"
Mám tip do budoucna - nevěřte spolužačkám…
Jakože vůbec...
Vážně...

Když se totiž popíjí víno, je vše v naprostém pořádku. Bavíte se, jste ovínění, rozesmátí a hrajete na kytary, harmoniky, saxofony, akordeon a hromadu dalších rozbitých nástrojů, co jen na chatě naleznete. A dokonce nespolečenský Veršotepec se cítí šťastný a v relativním přislíbeném poklidu. Když ovšem do spoluslavících začnou padat panáky jako Němci do krytu, uvědomíte si, že je něco špatně. Zvlášť, pokud jste se na základně předchozích zkušeností rozhodli, že vám slivovice jednoduše dobře nedělá, takže ji pít nebudete! "No prostě ne, nebudu! Proč? Protože proto! Sakra...už..."

Postupně ztratíte chuť popíjet, když vidíte, jak nesmazatelný náskok ten destilovaný ovocný patok vytvořil mezi vašimi kolegy a vámi. A tak už jen sedíte a sledujete okolní dění se shovívavým úsměvem vyčerpaného rodiče trojčat postižených hyperkinetickou poruchou. Takže nevíte, máte-li se smát či plakat, když se Vás pokouší jeden z osazenstva představit "záchodové mouše Klementýnovi" a raději jeho družce pomáháte skládat dohromady rozbité brýle. Pěkně na hromádku. Ať z těch střepů optik taky něco má. Aspoň si slečna zapamatuje, že se polka nedá tančit na Michala Davida. Nebo alespoň ne v uzavřených prostorách.

Někdy kolem půlnoci (jen Bůh totiž ví, kolik je doopravdy hodin) se nakonec alespoň zúčastníte slavnostního "bouchnutí šampáňa" a jen se špetkou hořkého cynismu si vzpomenete na jednu humornou, avšak velice trefnou průpovídku z rádia, že "když vydržíte do půlnoci na Silvestra nepít, uvidíte prasátko. Spousty prasátek…"

Pinetka

11. listopadu 2015 v 0:11 | E. |  Poezie(?)
Danajský dar mi daroval:

Vzpomínky na ten děsný spěch
a jak kapky potu jako hrách
zarděle stékaly po oknech,
když vichr přivál první vzdech.

Taky teplo zůstalo na prstech,
nahořklá vůně po kapsách
a perličky potu na mých rtech
co chvějí se, jak po nich šlape dech.


Žulový obličej, srdce z křemene

8. listopadu 2015 v 23:18 | E. |  Poezie(?)
Stojí muž poklidně a v obzor šerý
Nikdo se nezajímá, co si muž myslí,
co že mu běhá neklidnou myslí…

Snad poklidné myšlenky?
Vzpomínky? Tváře?
Úsměvy jitřenky?
Výroky lháře?

Stojí tam pohnutě,
hledíc dál k obzoru,
jak kámen nehnutě
a sochám ku vzoru…

Pozdrav ho kývnutím,
snad si tě povšimne
a kamenným pohnutím
ve světle ošidném

ti pokyne nazpět.


Kam dál