Na sklonku

15. května 2018 v 17:07 | E. |  Poezie(?)
Večer ze dne
ukrajuje světlo.
Obloha se červená
- obnažená po obzor -
a plná rozpaků
svým ruměncem
zalévá všechno kolem.

Zavírá před světem oči
a stíny se derou z podchodů
a ze všech temných děr,
když už není,
kdo by se za ně styděl.
Za jejich ošklivost.
Za jejich krásu.


Obzor rudne rozpaky
nad množstvím jejich jmen
a množstvím našich tváří.
 

Stejně stejný od narození k smrti

15. května 2018 v 17:04 | E. |  Poezie(?)
Zatnutá pěst v ústech.
Cítím krev?

Udusím se vzlykem,
že utopit se nemůžu
na čajové lžičce slz.

Oběsím se.
Na svém vlastním nádechu.
Na laně z květin,
které jsi mi dal.
Na kočičím ocase
z rezavého hedvábí.
Nebo na záložce
ze sbírky básní,
kterou jsi nevydal.

Je to přeci jedno.
Je jedno,
jaký konec přijde.
Bude stejně stejný
jako všechny ostatní.
Bude stejně stejný,
jako konec náš.

Po lýtka v oblacích

6. ledna 2018 v 21:09 | E. |  Poezie(?)
Udělám krok do nebe
a vystavím své dlaně slunci
Udělám krok do Tebe
a ocitám se na hraně
všech hran

Udělám krok do nebe
a mraky žmoulám mezi prsty
Udělám krok do Tebe
a plné hrsti mám
Tvých vlasů

Udělám krok do nebe
a sleduji stopy, co nechávají v oblacích
mé bosé nohy
Udělám krok do Tebe
a pohladím úsměv, co se krčí
v koutcích Tvých rtů

Udělám krok do nebe
a hledám anděla
- toho mého
Udělám krok do Tebe
a na tváři mě šimrá
 


Neschopný vandal

2. února 2017 v 17:50 | E. |  Poezie(?)
Jiskřičky světla se válely po zemi
a každý po nich šlapal
Sbírala jsem je do dlaní,
házela je po zdech
a do spících oken.

Nehřály. Jen pálily.
A tak mi zmrzlo srdce na kámen
a ruce na kost.

Pak dopadaly
- potichu -
a nikdo je neslyšel.
Ozvěna mě utišila.

Střepy ve vaně

12. prosince 2016 v 19:12 | E. |  Poezie(?)
Malinké opičce nezmizí úsměv
když jí hlavu rozpůlíš
poděkuje, "Tu máš odměnu,
tvé tři hodiny štěstí,
vrahu!"

Pak přijde dotek, co si schováš za ucho
pod vlasy, do kapes a pod víčka
za nehty a pod kůži
jako třísku
a nosíš jej všude s sebou

Nedá ti pokoj, nedá ti spát
ten dotek tě šimrá na duši
zastavuje srdce

Jako první polibek

Děs, to je...

13. září 2016 v 21:48 | E. |  Poezie(?)

...to je zvuk, co tahá za vlasy,
rve krutě nehty z prstů.
Zvuk, když slavík oněmí.

Děs je...ticho, co čpí z kůže,
páchne z prázdných úst.
Ticho, když děti dospějí.

Děs, to je...
...děs, to je samota v ráji.

Bordel v rukách

20. března 2016 v 20:07 | E. |  Poezie(?)
Kapesního vrabčáka
rozložíš na dlaních
- hromádku z popela,
z peříček na hraní.
Špinavé chmýří
a pár slov, co prohodíš...

....křivě se usměješ
a vrabčáka zahodíš.

Kam dál